close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2013

L.A. Baby | 6 | Under my skin

27. září 2013 v 22:07 | Eiza |  la baby

Když Tom dořekl větu nevzrušeným hlasem, dívka se zatvářila dotčeně. Tom měl místo očí škvírky a ona dívka oči zase jako bulvy.

"Copak se nemůžu jít pobavit?" Zeptala se jemným nevinným hláskem a Tom protočil oči.
"Ty jsi věděla, že tady budu?" Zeptal se. Neodpovídala. "Takže si přece jenom Holly slyšela." Zavrtěl nevěřícně hlavou. "Už brzo se od nás odstěhuješ. Nebudeme ti poskytovat azyl do nekonečna, Rio." Dodal vážným hlasem a dívka ho zpřahla pohledem. Pak se otočila na podpatku a zmizela někde v davu.

Daisy pozorovala, jak se snaží do vysokých jehlách prodrat davem, aniž by upadla a že má minišaty kratší, než by měla mít. Chtěla snad na Toma zapůsobit a dostat ho zpátky?
"Myslím, Kaulitzi, že téhle se jen tak nezbavíš." Ušklíbla se Daisy na svého nového kamaráda a podala mu dalšího panáka, kterého objednala když měl Tom malou roztržku s jeho bývalou přítelkyní.

Další den byl zvláštní. Oba dva bratři vyspávali až do oběda a chudák Holly, která se je snažila tak marně sehnat, se mohla uvolat, uesemeskovat a uzvonit. Nic nezbíralo, kluci spali jak dřeva. Je pravda, že si potom večer v baru dali pořádně do nosu a domů se vrátili kolem čtvrté ráno s Daisyinou a Ameliinou pomocí.

Ria se nadobro odstěhovala z domů kluků. Chtěla to stihnout dříve, než se probudí, což se jí náramně podařilo. Avšak šance, že by Toma mohla někdy dostat zpátky, se nevzdávala. Věděla moc dobře, že se to jednou stane. Určitě.

Happy B-day, Avril.

27. září 2013 v 20:00 | Eiza |  daily story
Stejně je to k neuvěření - téhle, že už bude za rok třicet? To ani náhodou, protože ona bude forever young!
<3


Before I die III.

27. září 2013 v 12:38 | Eiza |  inspiration
Tumblr


Jackanapes | ten | U Kaulitzů doma.

21. září 2013 v 14:30 | Eiza |  jackanapes
Z nemocnice mě pustili hned druhý den domů, za cež jsem byla nehorázně ráda. Déle bych už to nemocniční jídlo nesnesla. Oba dva mě přes den několikrát navštivovali, obzvlášť Tom. Bylo až podezřele zvláštní, jak se ke mě hezky a mile choval. Asi si o něm brzo začnu dělat nový obrázek, jestli bude takový, když budu u nich doma.

Cesta autem z nemocnice neměla dlouhého trvání. Řídil Tom, takže projel každou křižovatkou těsně před červenou a celou dobu to metl od osmdesát a více. Takže to byl tak trochu teror, s ním jet. Aspoň vím, že si už přístě s ním do auta nesednu. A pokud budu muset, tak si nakladu podmínky, což on zná. A nikdy se mu to nelíbí.

TH | 02

19. září 2013 v 22:18 | Eiza |  celebs

Life is a search | 00

17. září 2013 v 17:20 | Eiza |  life is a search
Tak jsem tu s povídkou,kterou začnu psát tak přibližně za měsíc nebo někdy v listopadu. Krátký prolog, doufám, že se bude líbít a ještě raději ji budete číst! :)) E.


Už jako malá jsem měla velkolepé sny. Něčeho dosáhnout. Dobře se uplatnit. Mít spokojenou rodinu. Mít práci, kterou budu mít ráda. Vystudovat. Cestovat po světě. Pomáhat lidem. Mít skvělého manžela... Podle sebe bych řekla, že se mi to podařilo. Nejsem žádná slavná herečka nebo zpěvačka, ale jen obyčejná doktorka v jedné nemocnici. Už odmala jsem si přála pracovat ve zdravotnictví a pomáhat lidem. Po škole jsem si hned díky mamce, sehnala místo v nemocnici, která tam má známou. Vlastně všichni v rodině jsme doktoři. Mamka je plastička na jednom oddělení na konci nemocnice, taťka je neurochirurg, bratr je sanitář a sestra je doktorka záchranné letecké služby. Takže se často scházíme víc nemocnici, než doma. Ikdyž svou práci miluju, vždycky se těším po náročném dni domů. Za svou dcerkou a manželem.

Ryan

17. září 2013 v 16:20 | Eiza |  celebs
stará fotka, ale úžasná <3


Jackanapes | nine | Společné bydlení

16. září 2013 v 17:23 | Eiza |  jackanapes

"Bec?" Slyšela jsem něčí hlasy. Nereagovala jsem. Mé oči byly pevně zavřené. Ač jsem je chtěla otevřít, nešlo to. Ale ten hlas mi byl známně povědomý. Ten hlas jsem znala už dlouho, líbil se mi, jak je melodický a zákeřně svůdný. Jako ukolébavka, kterou bych mohla poslouchat každý večer před spaním...

Usylšela jsem otevírání dveří.
"Jak je jí?" Poznala jsem Billův hlas. "Je v pořádku?" Jeho hlas zněl starostlivě.
"Zatím se neprobrala, ale doktoři říkají, že je všechno v pohodě." Odpověděl opět onen melodický hlas.