
Netrvalo dlouho a já opět ulehla do postele. Ale tentokrát ne s chřipkou, ale s angínou a to v plné parádně. Léčila jsem se z ní kolem dvou týdnů, takže to byla přímo bomba. Poslouchat Lydii a Toma. Jak se hádají, jak se cucají a jak si užívají společně chvilky... Jak říkám, bomba.
V práci jsem už byla dvakrát. Bar se taky musel na týden zavřít, protože chřipce podlehly i Cleo a Will. Takže chlapy měli smůlu. Každopádně mi to nijak nevadilo. Ikdyž jsem se v posteli potila s horečkami, bylo docela dobré udělat si volno.
Když už mi bylo o něco lépe, Bill mě chodil navštěvovat. Ale pak se stalo něco, co jsem naprosto nečekala a co mě naprosto vyvedlo z míry. A to, když se ve dveřích mého pokoje objevil Tom.
"Co chceš?" Zeptala jsem se ho. Můj hlas zněl hrozně.
"Máš sexy nakřáplej hlas." Svůdně se usmál.
Jen jsem naštvaně pozdvihla obočí. Říkat mu, aby mi nelichotil, bylo marné. Od doby, kdy jsme uzavřeli tu sázku, se ke mě choval jinak. Hezky. Mile. Nebyl náladový. Nebyl nepříjemný jako na začátku, kdy jsem ho viděla poprvé. Ale to nic nemění na tom, že je to idiot.
"Přišel jsem si s tebou povídat." Uvedl na pravou míru.
"Popovídat? Se mnou?" Žasla jsem.
"Jo, přesně s tebou. Nezdá se ti na tom něco?" Pobaveně se zasmál a já na něj vyplázla jazyk.
"Nikdy jsem si s tebou nepopovídala." Ušklíbla jsem se.
"Nebuď taková netykavka, Becco." Naklonil hlavu na stranu a oblízl si rty. "Na něčem jsme se přece domluvili, ne?"
"Hm, stejně to na tom nic nemění. Pořád pro mě budeš namyšlenej frajírek."
Zatvářil se ublíženě a ruku si položil na místo, kde se nachází srdce.
"Au, to bolelo."
"Och, ty chudinko." Přistoupila jsem na jeho hru.
"Měla bys to napravit, Becco." Nakázal mi.
"To se ještě uvidí." Odpálkovala jsem ho s úsměvem na rtech. I on nezahálel, a usmál se.
Seděla jsem na pohovce a četla noviny, které mi Bill koupil, když tady včera byl. Lydia už byla zase někde na nákupech. Nijak jsem ji teda nepostrádala, jen jsem se trochu obávala, aby nepřišel Kaulitz a nechtěl po mě, abych napravila jeho zlomené srdíčko, jako tenkrát v mém pokoji, když jsem se doléčovala z angíny.
Z luštění mě vyrušilo zaklepání. Myšlenkami jsem zavítala opět k Tomovi, jestli to není on. Doufala jsem, že ne. Vstala jsem ze sofa a šla otevřít. Nebyl to on. Byl to Max.
"Ahoj Maxi." Přivítala jsem ho hned vřele.
"Ahoj, Bec. Musím ti něco říct." Jeho hlas zněl smutně a já poznala, že se něco děje.
"Povídej." Vyzvala jsem ho. "Chceš jít dál?"
"Ne, dobrý, díky. Nemám moc času." Krátce se usmál. Bože, jak já ten jeho úsměv miluju. "Bec, ty víš, jak moc tě miluju a že tě nikdy nechci ztratit..." odmlčel se a já věděla, co přijde. "Víš, jak moc toužím po tom místě ve firmě, o které jsem ti nedávno vyprávěl?" Přikývla jsem. "Dostal jsem ho. Letím do Londýna. Musíme... musíme se rozejít."
Nereagovala jsem. Proč? Proč si musel najít práci zrovna v Londýně? Proč až v Londýně?
"Mrzí mě to." Řekl Max a já se podívala do těch jeho nádherných zelenohnědých perel.
"Jo, to mě taky." Zabouchla jsem mu dveře před nosem. Bylo to dětinské, já vím. Jenže vysvětlovat mu, ať tam nejezdí a tak podobně, bylo marné. On si tohle místo víc než přál.
Cítila jsem, jak se mi svět zhroutil přímo před očima.
Ou
To je smutné, ale teď bude mít alespoň šanci Tom
To by bylo boží!