
"Bec?" Slyšela jsem něčí hlasy. Nereagovala jsem. Mé oči byly pevně zavřené. Ač jsem je chtěla otevřít, nešlo to. Ale ten hlas mi byl známně povědomý. Ten hlas jsem znala už dlouho, líbil se mi, jak je melodický a zákeřně svůdný. Jako ukolébavka, kterou bych mohla poslouchat každý večer před spaním...
Usylšela jsem otevírání dveří.
"Jak je jí?" Poznala jsem Billův hlas. "Je v pořádku?" Jeho hlas zněl starostlivě.
"Zatím se neprobrala, ale doktoři říkají, že je všechno v pohodě." Odpověděl opět onen melodický hlas.
Znovu jsem se pokoušela otevřít oči. Povedlo se. S volným nádechem jsem oči otevřela.
"Bec!" Zvolali oba najednou a já jen tikala očima z jednoho na druhého. Vypadali ustaraně. A oba se také pousmáli, když viděli, že jsem se probrala.
"Co se mi stalo?" Zeptala jsem se. V tuhle chvíli mi nic nedocházelo. Ležela jsem na nemocničním lůžku v berlínské nemocnici.
"Omdlela si." Odpověděl Tom. Všimla jsem si nepatrného náznaku starostlivosti v jeho hlase.
"Omdlela?" Měla jsem úplné okno.
Tom přikývl. "Navečer jsem chtěl jít opět za Lydií a když jsem otevřel dveře, ležela si na zemi, zelená jak kaktus. Tak jsem tě odvezl do nemocnice."
Neodpověděla jsem a jen jsem kývla hlavou. Došlo mi, z čeho to bylo. Musela jsem se skácet pár minut po tom, co mi Max řekl, že se stěhuje do Londýna a odešel. Bylo mi špatně, to si pamatuju, ale to je jediné.
"Bylo, bylo ti špatně?" Zeptal se Bill a přisedl si na stoličku vedle mé postele.
"Tak trochu. Byla jsem hlavně rozhořčená..." Odpověděla jsem mu.
"Rozhořčená? Proč?" Zajímal se Tom a Bill přitakal.
Chvíli jsem mlčela. S Tomem zrovna nechci rozebírat můj milostný život. Ale zase musím uznat, že od něj bylo vážně velkorysé, že mě odvezl sem do nemocnice. Pak jsem se nadechla a spustila. Hlas mi přeskakoval.
"Becco, to je mi líto." Bill mě chytl jemně za ruku a jeho tvář byla starostlivá. Mrkala jsem, abych zahnala své slzy a pousmála se. Když jsem začala chodit s Maxem, bylo to něco neuvěřitelného. Nikdy bych neřekla, že bych zrovna s ním mohla být a trávit všechy možné chvíle. Nikdy jsem se nebála vyjadřovat a nestarala jsem se o city ostatních, ale přijde mi, že čím víc stárnu, tím víc se měním. Že se začínám starat. Musím se naučit s tím vycházet.
"Teď už je to stejně jedno." Zakroutím nad tím hlavou.
"Copak vy nemáte co na práci?" Navázala jsem na jiné téma.
"Ani ne." Ušklíbl se Tom.
"Ne? A copak Lydia? Té se nebude moc líbil, že jsi tu se mnou." Ušklíbnu se.
"Byli jsme spolu už víckrát, nepamatuješ?" Pozdvihl obočí. "S Lydiou jsem se rozešel."
"Wow." Udivím se. "Copak se stalo?"
"Nějak jsme si nesedli." Pokrčil rameny.
"Hm... A já myslela, že se milujete." Zazubím se.
"Hele, tobě už je nějak dobře, ne?"
"To víš, musím se nějak rozptýlit." Vypláznu na něj jazyk.
"Jo a Bec, ještě jedna věc." Řekl Bill neutrálně. Poznala jsem, že nevěděl, jak to má podat. "Budeš bydlet u nás."
"Cože?" To jako fakt?
Bill přikývne. "Jo, fakt. Lydii ten rozchod nějak nesedl a určitě bys u vás v bytě neměla klid, který máš doporučený..."
"Jo a vy si myslíte, že u vás doma v klidu budu, jo?" Pronesku zákeřně.
"Ty si ale vtipná. Copak, dali ti vtipnou kaši?" Zakření se Tom. Oplatím mu to.
"Ještě jsem nic neměla, pane Vtipálku."
Jéé
tento díl se mi líbil snad ze všech nejvíc. Už jen to, jak pěkně se o Beccu Tom postaral a jak na ni dvojčatům záleží. Navíc se taky moc těším na to, jak budou všichni společně v jednom bytě
Teď akorát uvažuju, jestli bude nakonec Becca s Tomem nebo Billem..
Nejlepší by bylo, kdyby se rozdvojila
